Existuje jistý komický, právem vysmívaný jev: jazyková pedanterie, lpění na zaběhlé podobě jazyka kombinované s odporem k vývoji, změnám, novým podobám jazyka. Lze za tím tušit strach ze ztráty pevné půdy pod nohama, z ohrožení vlastní (mocenské) pozice. Nerozumět je nebezpečné, nerozumět lidem kolem sebe vyvolává úzkost… K jazyku, psanému i mluvenému, ovšem vývoj bytostně patří. U spisovatelů a dramatiků dokonce vlastní, originální podobu jazyka vyžadujeme. Durdíme se, když nám ji neposkytnou. – Původní metafora, neotřelé přirovnání, zdařilý neologismus nám poskytují estetickou rozkoš: rozehrávají lidské tvůrčí síly.…