Vážení čtenáři,

toto číslo otevírá rozhovor s americkým státním zaměstnancem Winstonem Smithem o situaci v USA s nástupem nové administrativy Donalda Trumpa, o které mluví už jen to, že je veden inkognito, což se nám děje s autory z Eurasie, a teď se k nim přidala Oceánie. Zpovídaný počítá s tím, že ho vyhodí, ale než se tak stane, chtěl by dokončit ještě projekt, na kterém dělá…

Z mise Babylonu do Oděsi jsme mimo jiné vytěžili rozhovory s velitelem obrany Mykolajivu Vitalijem Kimem a ukrajinským vojenským kaplanem Vasilem Vyrozubem, viz str. 6 a 7. „V Bibli stojí psáno: musíme odpouštět. Ano, musíme. Ale ne proto, abychom byli v očích Rusů ti dobří. Naši vojáci jsou na frontě, aby bránili té hordě, tomu zlu, vstoupit do naší vlasti. A my, kněží, ale i imámové a další, musíme jako duchovní udělat vše, co je v našich silách, abychom zabránili zlobě vstoupit do našich srdcí,“ říká otec Vyrozubov, který prošel hrozným mučením v ruském zajetí.

Přílohu otevírá povídka ve formě rozhovoru o slečně Daniele, která jako kdyby vpadla z románu Dickense nebo Emila Zoly, a ona je to přitom Praha devadesátých let. Koncem ledna jsem byl v Šatlavě, kde tato dáma slavila osmdesáté narozeniny, tančili jsme spolu rokenrol a já jí slíbil, že s ní udělám rozhovor. Tak tady je.

Babylon už je skoro o strach vydávat – než vyjde další číslo, umře nějaký další kamarád. Vyšli jsme se zpožděním, tak to tentokrát stihli hned tři! Pepíčkovi Čečilovi je věnována úvodní báseň od Miloše Doležala, na Viktora Parkána vzpomíná jeho dcera Václava a Olga Sommerová, zatímco Petra Taťouna v intimně laděném textu připomněla jeho americká žena Sarah.

V příloze najdete předmluvu Gerryho Turnera ke knize Honzy Krejcarové o její mámě Mileně Jesenské, která vyšla kdysi v Anglii, ale nakladatel předmluvu odmítl, že je příliš tendenční, tedy antikomunistická. Že by Británie byla součást Oceánie? Nejen o případu Bondy, s kterým Krejcarová kdysi randila, pojednává recense Davida Bartoně svazku Drama lidské svobody Jiřího Němce. Drama, komedie nebo tragikomedie? K tomu viz ukázka z internetové diskuse o E.B., zatímco o stranu dál Věra Jirousová připomíná Bondyho žáka Milana Kocha.

Pokud už máte EB a jeho okolí dost, můžete v povídce Alžběty Bublanové nastoupit do autobusu na Želivského a vydat se domů, což tedy taky není nic moc.

A nevynechejte povídky Evy Zábranové:

AUTA. Auta mě neberou. V podstatě mě neberou. Vlastně mě docela serou. Serou, SEROU mě. Je jich moc. Je jich tady MOC. Je jich v tý Praze PROSTĚ MOC. V tý prťavý, malý, ucintaný Praze je jich zoufale MOC. A TO MĚ SERE.

Nás taky, viz strana sedm.

Příště se sejdeme u příležitosti dalajlámových devadesátek na počátku července. Dřív to nestihneme a on taky ne.