V pondělí Budy.

V úterý volno.

Ve středu u Písecké brány, kde Betyna představila svou vzpomínkovou knihu na dospívání v rodině Landovských, což je fakt prča, tedy jak to podává Betyna, ačkoli to fakt prča nebyla. A světe div se, ze zoufalé puberťačky je žena! Klobouk dolů. Doporučuju.

Ve čtvrtek u Budyho beseda s Alešem Ledererem a Jirkou Fiedorem o vydávání knih a časopisů − před listopadem (v samizdatu) i po něm, která vyjde (i s těmi besedami předešlými) v prosincovém Babylonu.

V pátek v Knihovně V.H. na téma samizdatu s Jirkou Gruntorádem, Čuňasem a Jáchymem Topolem. Mimo jiné jsme zmínili Den samizdatu, tedy dnešek, 12. říjen, o jehož přijetí parlamentem se vedle Jirky Gruntoráda zasadil především Mirek Svoboda, viz Scriptum.cz. Tento den v roce 1988 vydala skupina 92 českých a slovenských vydavatelů samizdatu protest proti uvěznění jednoho z nich − křesťanského aktivisty Ivana Polanského z Dubnice nad Váhom.

Činíme totéž co Ivan Polanský. Vyzýváme vás, abyste buď jeho propustili na svobodu, nebo osvědčili důslednost své zvrácené spravedlnosti tím, že uvězníte nás všechny!

stojí v protestu, který tvůrci samizdatu zaslali v otevřeném dopise komunistickému prezidentu Gustávu Husákovi − pod svým jménem a s uvedením názvu samizdatového periodika či nakladatelství, které signatáři vydávali či provozovali, přičemž výroba a rozmnožování, tisk stejně jako přepisování a rozepisování neoficiálních publikací a tiskovin bylo za bolševika trestné: mnozí z vydavatelů se ani neznali nebo o sobě nevěděli, že něco vydávají – většina z nich působila v konspiraci.

O jak úžasně svobodymilovnou a hlavně svobodomyslnou věc v tehdejší době šlo dosvědčuje to, že ještě dnes, třicet pět let po pádu komunismu do toho (do návrhu uzákonění 12. října jako Den samizdatu) senátorka Hanka Marvanová (opírající se o náhledy historika Petra Blažka) hodila vidle přesně v onom bolševickém modu, podle kterého byl Polanský režimem představován jako klerofašista na základě toho, že vydal dva samizdatové sborníky věnované kontroverzním osobnostem slovenských dějin (Hlinka a Tiso), a navíc byl podle ní i antisemita − chtěl vydat rozhovor (!) se starým Čarnogurským (Pavlem), což je podobná debilita, jako že soudce brání vraha, když dělá křížový výslech svědků obžaloby.

Se sborníky o Tisovi a Hlinkovi to bylo obdobné. Šlo o různé dokumenty, články a dobové materiály, které Polanský vydal, ať si člověk udělá obrázek sám, aniž by v tom byl umravňován režimní propagandou. Otevřená, kritická diskuse padni komu padni je základem vší intelektuální činnosti, která je v naprostém protikladu k bolševické masírce, která Tisa (podobně jako třeba Hitlera, Stalina nebo na druhé straně Churchilla) používala (dodnes používá) stejně jako výraz fašismus coby instrument bolševické propagandy k oblbnutí společnosti, k jejímu uzavření v ideologických schématech sloužících k jejímu ovládání.

Oněm 92 signatářům protestu, vydavatelům samizdatu patří všechna čest, že se nezalekli bolševické propagandy včetně toho, že by sami mohli být obviněni z fašismu, jak to s Polanským dnes dělá Marvanová (nakonec ani sami komunisté Polanského nestíhali za „propagaci fašismu“, ale dostal čtyři roky natvrdo za „podvracení republiky“ v době, kdy v SSSR náš vzor už tři roky běžely glasnosť a perestrojka).

Včera spolu s Milanem Ostrovským, starostou podjavorinské obce Lubina v důchodu, který to organizuje, příhovor u pomníku pplk. Debrova (na pomníku je uvedeno poruštěné Dibrov, ač to byl Ukrajinec), partyzánského velitele zavražděného 13. října 1944 Rusy na moravsko-slovenské hranici na hřebenu Javoriny v Bílých Karpatech, která byla za války hranicí mezi protektorátem a Slovenským štátem a místní lesy a kopce byly útočištěm partyzánských jednotek operujících na západním Slovensku. (Na pomníku z komunistických dob je uvedeno, že „padl“, což má implikovat, že se tak stalo v boji s nacisty.)

Přečetl jsem tam úryvek z tátovi knihy Partyzáni bez legend, která poprvé vyšla ještě coby samizdat v Knihovničce Českých dětí (viz níže), který tam za války působil jako šéflékař a později náčelník partyzánské brigády, kde událost popisuje.

Na závěr jsem pak k tomu dodal zhruba toto:

O tom, že Debrova odpravili ruští příslušníci brigády, není pochyb, dosvědčují to nejen veškerá zjištění na místě zločinu, ale i to, že skupina Rusů, kteří seskočili v této oblasti, aby navázali kontakt s partyzány, po vraždě velitele jednou v noci dezertovala – její příslušníci předtím tvrdili, že v tak malých lesích se partyzánská válka vést nedá −, a vyrazila vstříc frontě, přičemž s sebou vzala vysílačku, aby o tom nikdo nemohl podat zprávu partyzánskému štábu do Kyjeva. Debrov by je za to bezpochyby postavil před polní soud.

Že na pomnících protinacistických odbojářů je dodnes ďáblovo znamení v podobně rudé hvězdy, je neověřitelná obludnost a  neúcta k milionům Bělorusů, Ukrajinců, Poláků, Židů, Slováků, Rusínů… a dalších příslušníků východevropských národů, kteří nebojovali a nepadli za SSSR, byvšího spojence nacistické třetí říše z počátku 2. sv. války, jehož spříseženství s Hitlerem válku odstartovalo, ale bojovali proti Hitlerovi za své rodiny a své země, které bolševik plundroval a jejich obyvatelstvo decimoval, před válkou i za války, stejně jako po válce, a to včetně Rusů samotných.

Velká vlastenecká válka je propagandistický nástroj sovětského imperialismu, s jehož pomocí Kreml ovládal národy střední a východní Evropy a zajišťoval exklusivní postavení zločinného kremelského režimu v poválečné Evropě a světě vůbec, ačkoli by se měla nazývat Velkou antivlasteneckou válkou: miliony vlastenců z jednotlivých zemí SSSR díky zločinnému vedení RA bolševiky za války zahynulo, stejně jako po válce skončilo ve stalinských gulazích, zatímco bezruké a beznohé rudoarmějce zrůdný stalinský režim pozavíral po válce do zrušených klášterů, kde bez jakékoli odborné péče, péče vůbec, v nevytápěných celách bez hygienického vybavení chcípali po desetitisících, stejně jako první, koho v „osvobozených“ zemích bolševik pozavíral nebo je poslal na šibenici, byli protinacističtí odbojáři, hrdinové ze západního i východního odboje, včetně řady velitelů SNP.

Vzdejme čest hrdinům, kteří bojovali za svou zemi proti nacistickým vetřelcům, a odmítněme jednou provždy bolševickou propagandu − sejměme z pomníků hrdinů Kainovo znamení rudou hvězdu. Postavme už konečně komunismus, který má na svědomí násobně víc lidských životů, na roveň nacismu. Rudá hvězda je hákový kříž – znamení naší hanby, toho, že jsme se se zločinnou minulostí dodnes nedokázali vyrovnat.

x x x

Od pomníku Debrova po hřebenu Javoriny a pak dolů do Nové Lhoty. Celý les v mlze, která rázem propojí vše minulé i budoucí. V imaginárním čase a prostoru najednou ožijí všechny ságy a pověsti. Člověk rázem zapomene na všechny zplozence pekla. Ocitne se uprostřed dění. Všude kolem, z jedné strany na druhou se přelévá nehmotná řeka radosti, která je věčností. Proč nejsou lidi jako stromy v lese?

Smrt Debrova   

Bedřich Placák

Pplk. Debrov velel sotva zrozené brigádě jen několik málo dní. Za čtrnáct dní po svém příchodu na turanské kopanice zahynul na Javorině na moravsko–slovenské hranici za velmi podezřelých okolností. Při zevním ohledání, k němuž jsem byl vyzván některými ruskými příslušníky Debrovova doprovodu, jsem dospěl k přesvědčení, že šlo o vraždu. Považoval jsem za nutné vyslovit toto své přesvědčení a jeho zdůvodnění v protokolu. Protokol jsem napsal ve čtyřech vyhotoveních, které jsem odevzdal ruským příslušníkům štábu brigády. Po válce jsem se dozvěděl, že protokoly nebyly na příslušných místech nikdy odevzdány.

Situace byla taková: Brigáda v počtu téměř šest set lidí pochodovala po moravsko–slovenské hranici po četách v uvolněných tvarech a v dosti velkých odstupech, takže se kolona táhla v délce několika set metrů. Podle mého nesporného zjištění byla střela vypálena z bezprostřední blízkosti (kůže v okolí vstřelu byla ožehnutá), a ze slovenské strany (zprava zezadu – po pravé straně ve směru našeho pochodu bylo Slovensko). Tyto skutečnosti téměř s úplnou jistotou vylučovaly jako pachatele německého vojáka nebo celníka. Bylo by to naprosto nepochopitelné riziko. Gardisté rovněž nepřicházeli v úvahu. Ti se omezovali na terorizování obyvatelstva. Hluboko do lesa se neodvažovali a boj nevyhledávali. Jen někdo z nás se mohl snadno a nenápadně v nastalém zmatku ztratit. Musel to být, podle mého názoru, někdo, kdo se od nás nelišil výzbrojí a výstrojí a kdo se pak spolu s ostatními účastnil na vytváření zmatku.

Jednou ze zmatených reakcí byla pochopitelně zbytečná střelba. Nebylo proto také možno hledat pachatele kontrolou zbraní. Ostatně na to nikdo ani nepomyslil. Na možnost, že nepřítel se skrývá v našich řadách, upozornilo teprve moje dobrozdání.

Mnou vyslovené podezření sice nepomohlo odhalit vraha, zato ale posloužilo později deformované justici a různým padouchům, kteří se chtěli mstít, ať už z nenávisti, nebo z důvodů osobních. Nevím, kdo všechno byl v padesátých letech z této vraždy podezříván. Především to však byl Brunovský a já. Obě tato obvinění byla absurdní. Debrov šel v čele, několik metrů před kolonou, spolu s Brunovským a Uhrem, zavěšen s nimi v podpaží. Mohlo to dosvědčit mnoho očitých svědků. Brunovský, který šel po jeho levé straně (na straně výstřelu), měl roztržený rukáv, z něhož vypadlo několik střepin (šlo o střelu dum–dum: vstřel byl malý, střelný kanál se trychtýřovitě rozšiřoval a výstřel nepravidelně rozervaných okrajů byl mnohonásobně větší než vstřely).

Brunovský byl obviněn z této vraždy v době svého uvěznění. Byla padesátá léta a v tehdejší „justici“ by se byl sotva našel někdo, kdo by se obtěžoval zjišťováním těchto skutečností u někoho, kdo byl přece „nepřítelem lidu“. Nicméně bylo obvinění Brunovského něčím tak obludným, že nakonec v jeho rozsudku dokonce ani nebylo uvedeno.

x x x

Při jedné takové příležitosti mi Brunovský pravděpodobně zachránil život. Bylo to po bošáckém boji. Velení rozhodlo opustit na určitý čas podjavorinskou oblast, která byla dosud centrem naší činnosti. Brigáda, rozdělená na dvě části, měla postupně, v jednodenním časovém odstupu, překročit Vlárský průsmyk. Přechod přes něj byl vždy spojen s určitým rizikem. Po dosti strmém, zalesněném svahu se sestupovalo do širokého, otevřeného údolí, kterým protéká řeka Vlára a probíhá silnice a železniční trať. Protější stráň je ještě strmější. Výstup na ni byl obzvlášť obtížný. Přechod se musel samozřejmě uskutečnit v nestřežených místech. Řeku, která je v podzimním období mnohem širší a dravější než v létě, jsme museli přebrodit, a to je koupel, která nikomu nezvedne náladu ani neusnadní chůzi.

Když jsme byli asi uprostřed průsmyku, vynořilo se na silnici osobní auto se třemi esesáky a jednou ženou – Moravankou nebo Slovenkou, přesně si nevzpomínám, vím jen zcela určitě, že to nebyla Němka. Byla to nepříjemná komplikace. Věděli jsme, že průsmyk je silně střežen a že nepřátelská postavení nemohou být daleko. Chtěli jsme proto projít ve vší tichosti, nepozorovaně a co nejrychleji. Že by nás esesáci nezpozorovali – to nepřicházelo v úvahu. Byli jsme jako na dlani a skrýt se nebylo kam. Nezbylo, než je zlikvidovat. Znamenalo to ovšem zdržení a střelbu. Obojí bylo krajně nežádoucí, ale jiné východisko nebylo.

Několik krátkých dávek z automatů – a bylo po všem. Muži byli zabiti, žena zajata a auto bylo zničeno. Rychle jsme přeběhli údolí a začali šplhat do protější stráně. Ještě jsme nebyli všichni v lese, když se na silnici objevily tanky a obrněné vozy. Věděli jsme, že je střelba přivolá, ale že tu budou tak rychle, to nás přece jen překvapilo. Zřejmě ještě zahlédli konec naší jednotky těsně před ponořením se do lesa, protože spustili tím směrem palbu. Tehdy jsme se velmi citelně přesvědčili, jak strmý je ten protilehlý vrch. V husté palbě, která naštěstí šla mimo nás (jakmile jsme zmizeli v lese, změnili jsme ostře směr našeho postupu), jsme se takřka s krajním vypětím sil museli rvát o každý centimetr postupu.

Na tuto událost mám jednu zlou vzpomínku. Někteří příslušníci brigády tu zajatou ženu znásilnili. Násilníky toho druhu jsem vždy a za každých okolností opovrhoval. Hluboce mě to pobouřilo. Potrestat viníky za takový čin nebylo v našich podmínkách možné. Docílil jsem aspoň toho, že ta žena byla propuštěna. Mezi mnou a jedním z příslušníků Debrovova ruského doprovodu, Anatolijem Gorianským, byla vždy jakási nevůle. Nechoval‑li jsem k ruským příslušníkům paradesantní skupiny žádnou zvláštní náklonnost, pak se mi tento chlap s jeho kolegou, který se jmenoval Galickij a měl podivnou a nebezpečnou funkci brigádního soudce, přímo protivil. Nikdy jsem s těmi dvěma neztratil jediné slovo a v jejich přítomnosti jsem se zásadně nezúčastnil žádné diskuse. Galického jsem viděl chladnokrevně provádět exekuci na synu ruského emigranta – prý špiona, poté co ho předtím tvrdě a řadu hodin nepřetržitě vyslýchal metodou manuálně–verbální.

Gorianskij byl nerudný, odpuzující chlap, kterému zabijáctví koukalo z očí. Od té události se nevůle mezi námi stupňovala a vyhrotila se v prudké hádce, kdy na mě namířil pistoli a řval, že mě „rasstreljajet“. Přistoupil jsem k němu blíž, teatrálně jsem rozevřel kabát a ostře jsem řekl: „Střílej, nic jiného neumíš, vrahoune!“ V tom se objevil Brunovský. Skočil mezi nás a svým pokojným, ale rozhodným způsobem poručil Gorianskému schovat zbraň. Mě potom vzal stranou a řekl mi, že neví, o co jde, ale že, jak zná Gorianského, pokusí se mě znovu při první vhodné příležitosti zlikvidovat. Tu příležitost mu nesmíme dát. Proto je třeba, abych se okamžitě vrátil k Uhrově skupině.