Texty shromážděné v této knize jsou hlavně svědectvím o době minulé. Martin Palouš patří ke generaci českých disidentů, kterým se v zázračném roce 1989 nabídla možnost vstoupit do politiky a aktivně se podílet na obnově demokracie v naší zemi. K sestavení této publikace ho ale nepřiměla snaha připomínat dobu, již mladší čtenáři sami nezažili a která dnes může být maximálně předmětem historického zkoumání. Byla to víra, že to, o čem je zde řeč, je stále aktuální a pro naši veřejnou debatu otevřenou do budoucnosti relevantní. Že je velmi důležité si připomínat na historické křižovatce, na níž se v současné době nacházíme, myšlenky nejen Jana Patočky a Václava Havla, s nimiž se Martin Palouš znal a s nimiž se přátelil, ale i Hannah Arendtové a Erica Voegelina a dalších jeho partnerů ve filosofickém dialogu, který pokračuje a měl by pokračovat, neboť se nám tím nabízí možnost dnes tak potřebné sebereflexe a vzájemného porozumění.

Slovo na úvod

K publikaci sborníku svých vybraných textů a rozhovorů, které vznikly v období od 80. let minulého století do současnosti, jsem se rozhodl, když jsem byl nedávno skupinou přátel přizván, abych se podílel na přípravě série akcí, které by měly mezi lednem a březnem 2027 připomenout 50. výročí vzniku Charty 77 a smrti jejího prvního mluvčího, filosofa Jana Patočky. Co mě k tomuto počinu přivedlo? Rozhodně to nebyl pocit vlastní neopomenutelnosti při účasti na veřejné debatě, jež se odehrávala nejprve mezi chartisty a dalšími obyvateli „obce otřesených“ vznikem Charty ustavené (jak jsem nazval jeden ze svých raných filosofických esejů) a která posléze pokračovala ve veřejném prostoru obnoveného demokratického státu. Vždy jsem byl ale přesvědčen, že svědčit o místě a době svého života, je mou povinností a že každé, tedy i toto moje svědectví je důležité. Co je jeho základem? Mé setkání s filosofií, nejprve v rámci rodiny, do které jsem se narodil, posléze jako jeden z žáků Jana Patočky, jehož myšlení a politické jednání mě na sklonku roku 1976 dovedly k tomu, že jsem podepsal Prohlášení Charty 77 a stal se, jím inspirován, nejprve disidentem, posléze sametovým revolucionářem, politikem, aktivistou občanské společnosti, diplomatem, činitelem 11 nevládních organizací a vysokoškolským učitelem na českých a posléze na amerických universitách. O svou filosofickou autobiografii jsem se už jednou pokusil, vyšla pod názvem Stopy v písku a je laskavému čtenáři již více než dva roky k dispozici. Zde je tedy pokus číslo dvě, můj příspěvek k připomínce oněch dvou velkých výročí za necelé dva roky, do kterého jsem si znovu dovolil zařadit i několik kapitol již jednou zveřejněných. Jsem si dobře vědom, že se zde často ve svých argumentech a citovaných zdrojích opakuji a říkám stále totéž. Nechávám na čtenáři, co si podrobně přečte a promyslí, co jen prolistuje či co zcela přeskočí a jako oni tři jezdci v básni Jaroslava Vrchlického pojede dál a dál močálem černým, kolem holých skal.

K výběru textů, které nabízím čtenářské pozornosti, mě vedla dvě kritéria: na jedné straně dobovost, tedy že vybrané texty a rozhovory jsou vázány k situaci, v níž vznikaly a která byla pozdějším vývojem překonána, a je tudíž do velké míry zapomenuta a příslušníkům mladších generací pravděpodobně dosti nepřístupná, a tedy málo srozumitelná. Na straně druhé jejich aktuálnost, to jest relevance pro dnešní veřejnou debatu, v níž se stále více a více ukazuje, že to, co se zdálo být minulé – na místě prvém naše zkušenost s totalitarismem –, stále více a více vstupuje do horizontu naší současnosti a možné budoucnosti. A pro to připomínat si myšlenky Jana Patočky a Václava Havla, ale i Hannah Arendtové, Erica Voegelina a dalších mých stálých partnerů ve filosofickém dialogu (který pokračuje a měl by pokračovat, jak říkal Patočka, přes hranice světů i staletí) je dnes po mém soudu velmi důležité a nám všem, starým i mladým, nabízí možnost dnes tolik potřebné reflexe a vzájemného porozumění.

Martin Palouš: Odkud a kam kráčíme? (Osobní příspěvek do debaty o totalitarismu, demokracii a filosofii dějin). Vydalo Nakladatelství Pulchra ve spolupráciu s Ústavem pro studium totalitních režimů, 2025