Co znamená Sob v sámské kultuře?

No pro nás jsou sobi hlavně jídlo, a pak z nich taky získáváme všechny možný produkty, z kterých vyrábíme oděvy. A je to způsob života a práce.

Sob je živobytí…

Nevím, jak bych na to odpověděl. Když ale soby porážíme, tak jim pokaždé nejdřív děkujeme. Vlastně jim blahořečíme, protože oni pro nás představují život. Je to základní obživa, a zároveň nás chrání, náš způsob života. Taky díky nim můžeme předpovídat počasí. Sobi velmi dobře cítí, když přichází nějaká změna, bouřka nebo začne pršet. Podle toho, jak se chovají, také poznáme, kdy přijde jaro.

Jaký je rozdíl mezi sobem a krávou?

Kromě toho, že sobi předvídají počasí, zásadní rozdíl je v tom, že sobi si sami vždycky najdou nějakou potravu, kdežto krávy se musí pást – o soby se nemusí člověk tolik starat.

Jsou chytřejší než krávy?

Mají mnohem lepší smysl pro orientaci. I když v bouři není vidět na krok, nikdy nezabloudí. Mají výborný smysl pro pohyb v krajině. Když člověk chová soby, musí mít hodně znalostí. Musí poznat značky, které mají na uších, musí umět poznat, kdy je ten který sob vhodný na porážku, a tak dál.

Co chov sobů obnáší?

V Norsku je omezený počet, kolik sobů může člověk mít. Je na to kvóta, kterou určuje státní rada, kolik sobů může být ve stádu, než se narodí mláďata. To číslo je pět tisíc osm set. Ještě předtím, než tu regulaci zavedli, tak to záviselo jen na tom, jak je člověk schopný, jestli umí zacházet s lasem a jestli se o své soby dokáže postarat – o počtu sobů, které člověk měl, rozhodovaly jeho schopnosti. Když byl člověk schopný, tak měl sobů víc, a ten, co to nezvládal, jich měl mnohem méně. A pak bylo jedno zásadní kritérium – člověk musel mít štěstí. To funguje do dneška.

Máte pět tisíc osm set sobů?

Já jich nemám tolik, ale mám jich – máme jich dost. Tak zní odpověď. Nejsem sám, je nás taková větší skupina.

Co všechno obnáší starat se během roku o velké sobí stádo?

Na podzim musíme označkovat mláďata. Potom dochází k tomu hlavnímu přehánění, kdy hlavně dáváme pozor, aby se sobi nesmíchali se zvířaty souseda. A co zajišťujeme přes zimu, je dokrmování. S globálním oteplováním je stále častější, že musíme soby přes zimu dokrmovat. V zimě je kontrolujeme vlastně každý den, aby se ta stáda nepomíchala, a taky dáváme pozor na šelmy – rosomáky, rysy a orly, kteří útočí na ta nejmenší mláďata. S vlky takový problém není, zřídka kdy, ale jsou tu. Problém je, že úřady nerespektují naše vlastně tradiční boje se šelmami a hlavně, jak dokumentujeme, že jsme o zvířata přišli, abychom pak dostali náhradu. Takže ne vždycky to funguje, že se nám podaří dokázat, že to zvíře vzal rosomák, rys anebo orel, který si tele odnese celý a žádné stopy nezanechá. Úřady nerespektují naše schopnosti, jak to my poznáme, a pak nedostaneme náhradu.

Teďka se o tom vede poměrně vážná diskuse a chtěli bychom, aby naše znalosti chovatelů sobů byly více respektovány. I když máme tisícileté zkušenosti, tak ty nejsou úřady brány dostatečně v potaz. Ono je to totiž tak, že ta výše náhrady, kterou dostanu, se často taky liší – já dostanu trochu a někdo jiný dostane náhradu v plné výši. Nevidím v tom žádnou logiku. Taky se můžu rozhodnout, že nechám porazit telata, protože na ty nejvíc šelmy útočí. Je to taková loterie.

Státní úřady logiku nemají z principu.

Nemají.

Jak stáda v zimě kontrolujete? Na sněžných skútrech?

Ano. Zejména za pomoci skútru.

Kromě masa a kůže je ze sobů i mléko? Dojí se?

Dneska ne. Dřív se sobí mléko využívalo, vyráběl se z něj sýr. Dřív se sobi dojili, protože bývali i mnohem krotší – ti chovní sobi nejsou krotká zvířata. Dříve to tak bylo. Pásli se tak, že si na lidi zvykli.

Sob je spíše polodivoké zvíře než zvíře domácí?

Jsou spíše divocí než krotcí. Soba si prostě nepohladíte, pokud ho tedy nemáte od mláděte doma, jako tady toho.

Rodiče byli Sámové…

Ano. Všichni moji předkové, kam až jsem to byl z matrik schopný dohledat, byli Sámové. Není tam žádný Nor. Kdysi jsem chtěl mít nějakého Nora v rodině, abych byl víc Nor, ale nikoho jsem nenašel – všichni byli chovatelé sobů. A příbuzní ze strany mojí ženy taky. Moje žena se ptala, jestli tam je nějaký norský předek, a není.

To byli také chovatelé sobů?

Ano.

Jaký jste ročník?

Devatenáct set šedesát.

Věděl jste od začátku, že jste Sám? Co to znamenalo? Jak to bylo ve škole? Měl jste kvůli tomu nějaké problémy?

No vlastně jediný problém, s kterým jsem se potkal, byl v té internátní škole, kam jsem začal chodit v těch sedmi letech – to bylo to, že jsem neuměl ani slovo norsky.

V internátu se mluvilo taky norsky?

Ne. To ne. Všechny děti mluvily jenom sámsky. My jsme jiný jazyk neuměli. Já měl ale štěstí v tom, že jsem měl učitele, který mluvil sámsky. Mnoho dětí tohle štěstí nemělo.

Jít do internátní školy byla povinnost?

Nejsem si úplně jistý, ale každopádně to bylo tak, že děti těch kočovných Sámů, kteří se stěhovali na léto na pastviště, která byla daleko od škol, byly umístěny do těch internátních škol. To bylo takové pravidlo pro ty děti těch kočujících Sámů a těch, co se přesouvali mezi zimou a létem. To nebylo klasické kočování, ale vždycky šlo o dva přesuny za rok. Ovšem děti těch Sámů, kteří bydleli v nějakých dost odlehlých oblastech, do té internátní školy chodit musely. Na podzim museli nastoupit do školy, protože bydleli příliš daleko, a na jaře někdy v dubnu, kdy se ta rodina zase stěhovala zpátky na pobřeží, tak se vraceli k nim.

Pomáhal jste rodičům při pastvě?

Ano.

Takže od dětství jste se soby?

Trávil jsem s nimi spoustu času, a když mi bylo čtrnáct, tak jsem se poprvé účastnil jako dospělý toho shánění sobů.

Jak sob myslí?

Co sobi udělají, lze vyčíst z jejich chování. To znamená, že když nechám soby v nějakém údolí, tak mají tendenci jít nahoru. Nevím, jestli se rozhodnou jít doleva nebo doprava svahu, ale je jistý, že půjdou nahoru. A když je nechám na nějaké hoře, tak si můžu být jistý, že nepřekročí údolí. Nepomíchají se. Když je dobrý rok, tak jsou sobi v dobrém stavu.

Naučil jste se něco od sobů, odkoukal jste od nich něco?

Naučil jsem se určitě to, že člověk by neměl nikdy jít proti přírodě. Lámat něco přes koleno.

Tahle civilizace ale láme věci přes koleno…

No naše úplně základní pravidlo je, že příroda je naše kultura a my víme, že ji nemůžeme obrátit, že ji nemůžeme převrátit.

Proč to podle vás není obecně akceptováno?

Já si myslím… že si věda myslí něco jiného. To je něco, čemu věda nerozumí a co nechápe.

Proč to věda nechápe?

Protože vědci se nějakému problému věnují v umělém prostředí a krátkou dobu, třeba jeden rok, zatímco naše zkušenost je zkušenost mnoha generací po tisíce let.

Slavíte 17. květen – den norské ústavy?

Všichni Norové strašně slaví Den ústavy 17. května. To je tady největší svátek. Moji rodiče nikdy sedmnáctého května neslavili.

Jaký vztah měli ke královské rodině?

Pro moji matku byl král a královská rodina důležitá. Moje matka byla monarchistka, realistka. Vždycky si z takových těch barevných týdeníků vystřihovala obrázky a vyvěšovala si je na latríně – tady je takový zvyk v Norsku, že když má člověk třeba chatu, tak si tam na latríně vyvěsí královskou rodinu. V tom není nic negativního.

Naopak – latrína je jedno z nejdůležitějších míst dne. Kde jinde by se měl člověk dívat na královskou rodinu!

Ano. Mám rozhodně lepší vztah ke královské rodině než ke státní správě, protože náš král se Sámům omluvil za to, co vláda, respektive úřady, Sámům celé ty roky dělaly. Harald V. se za to ponoršťování omluvil.

Věděl jste jako kluk, že existuje Československo?

Když mi bylo deset let, vždycky jsme se těšili, když mělo hrát Československo se Sovětským svazem, protože jsme věděli, že to bude něco víc než jen hokej. My jsme to chápali, věděli jsme, o co jde.

Lebesby, 18. 9. 2022

tlumočila Daniela Mrázová