Tuto středu ve věku 92 let zemřela paní Zdena Mašínová. Nepotkal jsem snad nikdy jiného člověka, který by na první pohled vypadal tak křehce, zranitelně, nenápadně, jako byla tato drobná žena, která byla v dětství postižena obrnou a které totality minulého století připravily o všechny příbuzné. Ve skutečnosti byla paní Zdena nezlomná bytost neobyčejné vnitřní síly − dcera svého otce generála Mašína popraveného nacisty a své matky Zdeny, zavřené nacisty a utýrané komunisty, stejně jako sestra bří Mašínů, kteří se prostříleli na Západ skrz desetitisícovou armádu fízlů a vojáků RA, kteří byli na ně nasazeni. A taková byla celá širší rodina včetně strýce Ctibora Nováka, kterého komunisté popravili, nebo babičky Emmy vzdorující celou válku gestapu.

Znal jsem paní Zdenu od 2. poloviny 80. let, kdy jsem na ni přes otcova přítele sehnal kontakt a jezdil jsem ji pak navštěvovat do Konstantinových Lázní, kde žila stranou komunistické společnosti se svým mužem Rudolfem Martinem, který pocházel z českožidovské rodiny, už po Mnichovu se dal ke komunistům, zúčastnil se v jejich řadách odboje a své uhlířské víry se postupně zbavoval až leta po válce v liberálním prostředí na pražské filmové fakultě.

Skutečnost, že si tento bývalý komunista vzal za ženu sestru protikomunistických „teroristů“ číslo jedna, by mohla vypadat jako výsměch školním dějinám a on to také výsměch je – dějinám rozškatulkovaným do přihrádek označených číslem. Dějiny jsou ovšem dějinami, že se dějí − nemají sepsané libreto, jak to hlásají a vyznávají všechny druhy totalitářů, aby opodstatnili a také vyprodali své tragédie. Jsou stejně otevřené jako naše osudy a záleží vždy jen na naší kritické (sebe)reflexi, jak s nimi − sami se sebou − naložíme nebo nenaložíme. A k tomu patří i to, že člověk není otrokem minulosti, každý má šanci se z ní osvobodit a začít nový život – mnohdy opravdovější než člověk, který si žádnými peripetiemi v životě neprošel.

Mašínové nebyli kovaní natož snad fanatičtí antikomunisté, jak mnohdy jejich příběh podávají dějepisní idioti, ať už zleva nebo zprava. Mašínové vystupovali proti komunistům stejně jako předtím proti nacistům, kdy naopak komunistům pomáhali (bratři Mašínové pomohli uprchnout z transportu a ukrýt se sovětským zajatcům). Dělali to jako čeští vlastenci, kteří hájí svou zemi před agresorem a jeho domácími pomahači, k čemuž nepotřebovali žádné ideologické zdůvodnění jako jejich vykladači.

I když zpočátku jako většina národa vítali RA coby osvoboditelku a proti komunistům bojovali, až když začali perzekuovat protinacistické odbojáře, tak nedělali opět nic jiného, než že šli ve šlépějích svého otce: pro bolševiky neskončila válka proti Západu vyřazením hnědé konkurence ze hry, v květnu 1945 přešla jen do další fáze, která měla mít charakter války občanské. A první, kdo byl na řadě (na ráně) byli účastníci protinacistického odboje, kteří bojovali proti nacistům se zbraní v ruce a bolševikům bylo jasné, že se nové tyranii nepodvolí. Kdyby generála Mašína nepopravili nacisté, popravili by ho komunisté.

Boj proti komunismu byl pokračování protinacistického odboje a obrany svobodného světa proti nacisticko-sovětskému spiknutí ze srpna 1939, které přečkalo 22. červen 1941, stejně jako květen 1945 a straší tady dodnes (kybernetická válka, kterou Kreml po desetiletí vede proti Západu a nejnověji ruská agrese proti Ukrajině jsou výše uvedeného dozvukem).

„Tisíce projevů oddanosti Říši, sta a sta telegramů, jásot v ulicích, ujišťování o loyalitě Říši nejsou nic platné, dokud nebudou vypátráni vrazi pana Zastupujícího říšského protektora,“ stojí v článku Běda českému národu nenajdou-li se vrazi, který vyšel v Poledním listu 13. června 1942.

Ti, co dodnes označují protikomunistický odboj bratrů Mašínů za zbytečný teror a Mašíny za vrahy, jsou na stejné lodi s českým protektorátním tiskem. Že jsou bomba pro SS-Obergruppenführera a podříznutí svázaného a omámeného esenbáka, aby nemohl vypovídat, dvě nesouměřitelné věci? Nejsou. Pěšáci, o jejichž loajalitu se totalitní režimy opíraly, nesli odpovědnost za zločinný režim stejně jako jejich nadřízení.

Napsal jsem o bratrech Mašínech desítky článků a vedl kvůli nim řadu polemik. Na prvním místě se salónními disidenty, kteří – uzavřeni ve svém světě − svůj byvší protest od stolu proti normalizačnímu režimu chápali jako universální nástroj odporu proti totalitě, aniž by brali v potaz okolnosti a to, že v guerillové válce proti teroristickému režimu, vedené v týlu nepřítele platí jiná pravidla než ve válce regulérní – natož pak v době „pokojného“ vyhnívání režimu za normalizace.

Tohle povýšené přemítání z bezpečí demokracie a všeobecného míru nad osudy lidí, kteří vystupovali proti režimu v krajním nebezpečí v době plošného teroru, kdy se zdálo, že občanská válka vedená bolševiky proti celým vrstvám společnosti, přejde v regulérní válku komunistů se Západem, mi připadalo vždy naprosto perverzní. Hlásali to přitom i lidé, kteří se považovali za humanisty, zatímco plošné bombardování civilního obyvatelstva za války Spojenci je nechávalo zcela chladným.

Paní Zdena v tom měla jasno – stála po boku svých bratrů. Dokud mohla, sledovala veřejné dění. Kdykoli jsem ji byl navštívit, zavedli jsme řeč na politiku – od Klause přes Zemana po Babiše vždycky jsme se shodli. Tam ovšem nebylo, co řešit. I když si na jedné straně vážila Václava Havla, v řadě věcí s ním nesouhlasila. Polistopadovým politikům především vytýkala, že sametová revoluce byla příliš sametová včetně toho, že se komunistická strana nezakázala.

Nešlo přitom o nějaký radikalismus, ale o střízlivé posuzování věcí vycházející ze zkušenosti a z dané reality, z konkrétní situace, které umožňuje věci rozlišovat a vnímat příslušný kontext. Byla ráda, že se prezidentem stal generál Pavel, který je jeden z nejrozhodnějších stoupenců jednotného obranného evropského společenství společně sdílených hodnot, zatímco různí ilumináti mu nemohou přijít na jméno za jeho předlistopadovou minulost, kdy se učil na armádního rozvědčíka – že kádrováci, co se vydávají za antikomunisty, tedy až po listopadu 89, kopou za zločinný kremelský režim, založený v bolševické minulosti, přitom nevadí.

Onehdy mi od paní Zdeny zazvonil telefon: „Pane Placáku, chci vám poděkovat − teď jsem dočetla vaši knihu Školu od sv. Norberta, a to mě tak potěšilo, ty vaše školní zážitky za toho hrozného režimu…“

„Doufám, že jste se přitom zasmála,“ povídám a ona – no a jak!

Měl jsem za to, že poněkud expresivními „klukovskými“ pasážemi věku dospívání zpochybnění „slušné“ a spořádané společnosti je něco, co starší generaci, sešněrovanou společenskými konvencemi, nemůže oslovit, že to je něco, co je proti její mysli. Ač paní Zdeně táhlo na devadesát, u ní to bylo přesně naopak. Po válce pečlivě zalévané a hnojené maloměšťáctví, které bolševici využívali k zotročení společnosti, bylo něco zcela mimo ni, jako všechny komunisty propagované hodnoty. Ač skoro o dvě generace starší, jako kdyby to byla spolužačka ze základní školy.

Paní Zdena byla vychovaná v tradici prvorepublikové noblesy, která plynule navázala na c. a k. monarchii − společnost, která nebyla uzavřena v malém českém světě, kterému všichni ubližují, a když pak k něčemu dojde, tak na důkaz toho svěsí ocas. Tuhle zdejší „životní moudrost“ využívali ke své moci hnědí i rudí a dnes se na to snaží navázat Okamurovci a spol.

Mašínovské vlastenectví nebylo samo v sobě uzavřené, ublížené a ponížené. Mělo všelidský rozměr a právě proto bylo schopno přinášet za svou vlast ty nejvyšší oběti – na rozdíl od tuzemských kondelíků snažících se uzákonit den české vlajky, aby měli čím vítat okupanty: v minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Vždy připraven!

Paní Zdeno, zdravím Vás na nebesích!

P. S. Níže je článek o Mašínech z ledna 1990 − jeden z prvních, co jsem po listopadu napsal už do svobodného tisku (ještě za sametové revoluce jsem byl s paní Zdenou na Ďáblickém hřbitově, kde jsme spolu s místním správcem hřbitova hledali místo, kam bolševici pohřbili její matku) spolu s článkem o tom, ať tahle zlodějská republika kouká vrátit Schwarzenbergům Orlík. Mašíni a Schwarzenbergové mi k češství bohatě stačí.

Historie jedné české rodiny

Když plukovník Josef Mašín po měsících nelidského mučení, kdy se z něj gestapáci marně snažili něco dostat, klesl 30. června 1942 na kobyliské střelnici pod salvou fašistické popravčí čety s výkřikem Ať žije Československá republika! bylo jeho synům Ctiradovi a Josefovi 11 a 9 let. V době Mašínova ilegálního působení byla rodina (matka Marie Mašínová, manželka Zdena Mašínová, děti Ctirad, Josef a nejmenší Zdenička plus služebná Marie Neubauerová) německými úřady přinucena se vystěhovat z Prahy. Rodina našla útočiště v domku na okraji Poděbrad. Na podzim roku 1940 Mašín tajně v noci navštěvuje rodinu. Mluví se ženou a se starším synem Ctiradem, kterému klade na srdce, aby chránil své mladší sourozence a vždy miloval svou vlast. Tu noc ho rodina vidí naposled. Začátkem roku 1941 umírá těžce nemocná Marie Mašínová. Po vyzrazení bytu v ulici Pod Terebkou v Nuslích v květnu 1941, odkud plk. Mašín se štb. kpt. Morávkem a telegrafistou Peltánem vysílají zprávy do Londýna, je Mašín při přestřelce zatčen – jeho dvěma druhům se podaří uprchnout oknem, když ze třetího patra sjedou po ocelovém lanku. Morávek si při tom uřízne prst.

Zdena Mašínová je v Poděbradech vyslýchána a i s dětmi sledována. Od gestapa přichází zpráva, že byl plk. Mašín jako velezrádce zastřelen. Nikdo z rodiny však tomu nevěří. Zdena Mašínová je sama v lednu 1942 zatčena. Z vězení na Karlově náměstí je převezena na Pankrác a pak do Malé pevnosti v Terezíně, kde se dožije konce války.

V den zatčení Zdeny Mašínové v Poděbradech 5. ledna 1942, přikázali gestapáci služebné Marii Neubauerové, aby děti přichystala k transportu – budou odvezeny do Německa a předány německým rodinám k převýchově. Marie Neubauerová dává okamžitě zprávu matce Zdeny Mašínové – Emmě Novákové do Olomouce. Ta okamžitě přijíždí. Odvažuje se návštěvy na gestapu, kde jako žena z polovice německého původu se zaručuje za německou výchovu svých tří vnoučat a děti jsou jí kupodivu svěřeny.

Od počátku roku 1942 až do konce války se o děti tedy stará babička Emma, které je 64 let. Nedostává se jí peněz, ale přesto se jí daří uživit rodinu z nájemného z domu v Olomouci. Kluci každý den vozí svou nemocnou sestřičku do školy a starší bratr Ctirad ji pak vynáší do třídy. Babička dbá přání plk. Mašína ještě z doby jeho ilegality, aby se zvláště kluci učili rusky a anglicky. Ruštinu je učí bývalý důstojník, legionář Vogt, angličtinu paní Friedmannová, česká Židovka, která s manželem byla patrně v roce 1943 zařazena do transportu a již se nikdy nevrátila. Návštěvy obou učitelů se konají tajně, vždyť paní Emma se na gestapu zaručila za německou výchovu dětí. Němci také čas od času chodí do poděbradské vily na kontrolu. Sokolka Emma vede hochy i k tělesné zdatnosti. V hale vily zavěsí kruhy a ve svých 65 letech na nich předvádí hochům rozličné cviky. Dokáže si dokonce navléci i boxerské rukavice a zápasit s hochy.

Poděbradským nádražím, k němuž mají ze zahrady blízko, projíždí vlaky se zajatými sovětskými vojáky. Mladší bratr Josef, který nosí k vlakům chléb, se s jedním z nich dohovoří a napomůže mu k útěku. Jednou v létě roku 1943 přivede Josef za tmy domů hned dva sovětské uprchlíky. Jsou vyhublí a zbědovaní, jeden z nich má horečku. Babička rozhodne, že zůstanou ve vile. Ve dne pobývají v kuchyni, jejíž zastřená okna vedou do polí, na noc chodí spát do úkrytu hlubokého světlíku – návštěvy gestapa přicházely právě v noci. Později paní Emma prostřednictvím bývalého důstojníka Vaňka domluví sovětským vojákům spojení s partyzány.

O dceři ani zeťovi není žádných zpráv, tím méně o synu paní Emmy – Ctiborovi Novákovi (jeho prostřednictvím zřejmě Mašín v první polovině roku 1939 připravoval bombové atentáty v Berlíně; později byl Ctibor Novák za přestřelky zatčen na jugoslávských hranicích a v Německu odsouzen na doživotí). Tak se paní Emma v nejistotě a se třemi dětmi na krku dočká konce války. Zdena Mašínová se z Terezína vrací se zpožděním, protože koncem války prodělá v Terezíně skvrnitý tyfus a musí být nějakou dobu v karanténě. Domů přijíždí s následky, které v nastávajících letech zaviní sérii těžkých operací v dutině břišní. Po návratu podléhá Zdena Mašínová rozličným pověstem kolujícím v rodinách popravených nebo umučených v koncentračních táborech, že toho či onoho někdo kdesi viděl – dlouho se jí nechce věřit, že její manžel plk. Josef Mašín byl popraven.

Válka je u konce a země nezadržitelně spěje k nové tragédii. Proslýchá se, že „tři králové“ (Balabán, Mašín, Morávek) ukryli za války archiv se jmény a činností kolaborantů. S tím souvisí první zájem StB o paní Mašínovou. V té době pomáhá Zdena Mašínová zakládat akční výbory Národní fronty, do které sama vstupuje za organizaci politických vězňů, která se záhy přejmenovává na Svaz bojovníků za svobodu a později na Svaz protifašistických bojovníků. Na výzvu jeho vedení vstupuje do KSČ. Její postoj se však mění po zatčení dr. Milady Horákové na jaře roku 1949 – její dobré přítelkyně z dob okupace za společného věznění na Pankráci, kde ji, surově zmučenou, ošetřovala. Tragédie národa se začíná dovršovat v obludných procesech. Primitivně ohlupený národ posílá plné koše peticí soudcům, v kterých žádá nejvyšší tresty pro velezrádce a imperialistické špióny. Zdena Mašínová sbírá podpisy pod protest proti procesu s Miladou Horákovou a dalšími (z té doby je zachován snímek jí a několika dalších osob před předáním písemného protestu s vlastnoruční poznámkou paní Zdeny – protestní akce jaro 1949). Po odmítnutí protestu vystupuje z KSČ a následně je zbavena účasti v akčním výboru NF. Starší syn Ctirad se hlásí, jak bylo starým snem jeho i bratra Josefa zřejmě z úcty a lásky k otci, na vojenskou akademii. Není přijat. Důvod – buržoazní původ. Ulice Pod Terebkou v Nuslích, kde byl plukovník Mašín zatčen, po roce 45 přejmenovaná na Mašínovu, dostává nové jméno – Čiklova. Jedni z nejstatečnějších lidí našeho odboje, důstojníci Československé armády, kteří celé tři roky dokázali v Praze mezi stovkami špiclů a denunciantů aktivně vzdorovat obrovské přesile, kteří obstarávali pro zahraničí nedocenitelné informace a do jednoho položili za vlast život, jako by nikdy neexistovali. Hrdinou se stává Julius Fučík…

Ctibor a Josef Mašínovi se rozhodli, vedeni příkladem svého otce, jednat. Organizují skupinu, která má připravit půdu pro všelidové ozbrojené povstání proti komunistické diktatuře. Opatřují si zbraně a podnikají diverzní akce. Otrávený a zčásti zastrašený národ však mlčí. Pro bratry to musí být neuvěřitelné zklamání. Rozhodnou se odejít na Západ. Toto rozhodnutí však neznamená útěk – venku chtějí prodělat profesionální vojenský výcvik a bojovat za svobodné Československo. Bezpečnost je jim však už na stopě a kruh kolem nich se stahuje. V říjnu 1953 se jim však podaří přejít hranice u Annabergu za Chomutovem. Přes NDR se chtějí dostat do západního sektoru Berlína – přímo přejít hranice na Západ už je prakticky nemožné. Je jich pět – Ctirad a Josef Mašínovi, Janota, Paumer a věkem všechny převyšující Švejda (statkář z Lošetína odkud pochází i starobylý rod Mašínů, je mu přes 30 let a už za války byl za odbojovou činnost vězněn).

Přejdou hranici na poslední chvíli a s sebou nemají skoro žádné věci. V NDR na ně vypuká velký hon. Kromě policie se akce na jejich dopadení zúčastní i sovětská armáda. Po Německu jsou vylepeny zatykače s jejich fotografiemi. Jsou několikrát obklíčeni, ale vždy se jim podaří prostřílet. Při jedné dramatické události se ztrácí Janota. Ten je za dva dny nato zatčen a později v Československu popraven. Do spárů komunistické policie se dostává i Švejda, který je těžce raněn a nemůže dál.

Cesta přes NDR trvá skupině celý měsíc a jako zázrakem se nakonec podaří bratrům i s raněným Paumerem dostat se do Západního Berlína. Šéf východoněmecké policie i ministr vnitra jsou zbaveni své funkce. Bratři okamžitě vstupují do americké armády. Časem, když ideály − hlavně pod vývojem událostí v Československu − pohasnou, z armády vystoupí a začnou se věnovat obchodu. V současné době žijí v Americe. Komunisté o nich po léta píší jako o nejhorších vlastizrádcích a teroristech. Pro mě to jsou však, stejně jako jejich otec, vlastenci, kteří v dobách nejtěžších jen útrpně nepřihlíželi, ale otevřeně − připravujíce povstání − vystoupili proti komunistickému teroru.

Zdena Mašínová byla ihned po odchodu svých synů uvězněna, i když s činností svých synů neměla nic společného. Nemocná strávila tři roky ve vazbě, přičemž prvních 13 měsíců byla v Ruzyni v samovazbě, kde byla jen holá betonová podlaha, bez jakékoli lékařské péče – zavřeli ji se zhoubným onemocněním trávicího ústrojí pravděpodobně vyvolaným mnohaletým vězněním a špatnou stravou nacistického žaláře. Bez jakýchkoli důkazů byla odsouzena k trestu smrti, který byl pak změněn na 25 let. Když se její zdravotní stav zhoršil, byla z ženského lágru v Pardubicích převezena na Pankrác, kde 12. června roku 1956 zemřela. Co si asi tato vzácná žena, umírajíc v komunistickém kriminále, musela myslet! Jaká neuvěřitelná podlost a zbabělá špína vyplula na povrch v tomto národě po mnohaletém boji za svobodu. Paní Zdena Mašínová byla pohřbena v hromadném hrobě na ústředním ďáblickém hřbitově spolu s jinými nevinnými obětmi Gottwaldova režimu.

Z celé rodiny (mimo Ctirada a Josefa) zbyla jen babička s malou Zdenou. Její zeť plk. Mašín položil život za svobodu národa, který jí popravil syna a dceru utrápil ve vězení – vnuci museli sáhnout po zbrani a odejít za hranice s označením vlastizrádců. Komunisté jí znárodnili dva činžovní domy, které měla v Olomouci, a paní Emma se octla bez prostředků. Protože nikdy nebyla zaměstnancem, neměla nárok na starobní důchod. V 75 letech se přihlásila do práce – v lázních Jeseníku ji vzali jako pomocnici do kuchyně na mytí nádobí. Později, když poznali její pracovitost a spolehlivost, stala se pokojskou. Paní Emma zemřela v roce 1977. Bylo jí 99 let. Její vnučka Zdena Mašínová, která žije v Československu, ji nechala pohřbít poblíž své matky na hřbitově v Ďáblicích.

Informační servis 23. ledna 1990